Majitelé zbraní, střelci, myslivci, vyznavači airsoftu a spoluobčané zdravého rozumu.

Nedávno jsem takhle seděl a koukal se na jednu ze svých nových zbraní – a v tu chvíli jsem si představil, že by mi je jednou sebrali. Ale ne, že bych něco provedl, ale jen tak, z politické zvůle „pánů shora“ či ve jménu jakéhosi moderního pseudohumanismu kombinovaného s jakousi módní politickou korektností, ženoucí se jako velká vlna v rozličných souvislostech celou sjednocenou Evropou. Já o své zbraně rozhodně přijít nechci. Ale proti tomu jednou (a to že to přijde, je jisté a nemá nic společného s nějakými apokalyptickými vizemi, spíše jen se selským zdravým rozumem.) sám zhola nic nesvedu. Stejně tak bude na nic, bude-li nás deset, nebo i sto či tisíc. Shrnu to: aby mi mé zbraně zůstaly, potřebuji k tomu VÁS VŠECHNY. Musí nás být jednou na statisíce – jen taková síla lidí a i související politický tlak se už počítá. Nejen v nějakých Čechách, ale to už má pořádnou váhu i v takové obr organizaci, jako je Evropská unie. Až se zas v budoucnosti najde (a snadno) populistický politik, co se namísto zákazu bojových psů či omezení násilných počítačových her začne zajímat o vždy vděčné téma zákazu soukromých zbraní (zvláště, přijde-li nějaký nešťastný masakr, jako na Slovensku v Devínské) buďme prosím proto nachystaní – mějme už v té době nejlépe již těch několik set tisíc podpisů. To je už totiž řádná demonstrace moci a ukázka vůle obrovské masy lidí, se kterou se musí už opravdu sakra počítat. A o tom je přeci demokracie, i když s námi politici často tuto hru vedou všelijak. Nejméně jim to pak vezme chuť politicky se dotýkat „ožehavého“ tématu, které u velké části společnosti může ověřeně vzbudit odpor. A o to vlastně jde.

Máme toho zkrátka dost a zkusili jsme konečně prostě v této věci NĚCO DĚLAT. A vytvořili jsme myslím vydařenou petici, která stručně a výstižně vyjadřuje, co chceme a o co tedy rozhodně v Čechách nestojíme. Jde o dokument, který také má potřebnou právně/politickou formu, kterou pak budou muset všichni „ti nahoře“ brát v úvahu a též mu věnovat (zřejmě řádně skřípějíc zuby.) patřičnou pozornost.

Posuďte sami, zda ji má smysl podepisovat, posílat, dále šířit, atd. My jsme přesvědčeni, že bezpochyby ano. A proto apelujeme na Vás: nedovolte, aby u těch co budou jejím zněním přesvědčeni, zvítězila lenost, pohodlnost či prostě jen jakýsi pocit: „to zařídí doufám někdo jiný“. Anebo: „mě se to netýká“, či „snad nejhorší nenastane“. Nikdo jiný to, jak se zdá, nějak zázračně nezařídí. Ani nepřijde nějaký mesiáš (a tím spíše v této oblasti nějaký „osvětový politik“).

A týká se to opravdu všech, co mají zbraň, nejen lidí, co jí mají pro účely sebeobrany, ale i sportovních střelců, myslivců, atd. Nebo i takových skupin, jako jsou vyznavači airsoftu – i oni totiž mají totiž zbraně – i když kategorie D, tedy prozatím (nebo dokud někdo s puškou, naprosto podobnou reálné, udělá banku či unese autobus.). Bude to ale od státních a evropských představitelů mazané, na to se připravme. Dle systému „postupné okrajování koláče“ zpočátku okleští jen jednu skupinu z právě jmenovaných, ale na ostatní pochopitelně dojde časem zákonitě též. Je to jak již s těmi pašíky, co prostě čekají, který půjde dříve a který o něco později. Na jatkách skončí tak jako tak. Stačí přeci jen trochu zdravého rozumu: není přeci donekonečna možné, abychom měli liberálnější „zákon o zbraních“, než například v New Yorku či Kalifornii – a i tito jsou zaštítěni tzv. 2. dodatkem ústavy o právu občana USA na zbraň. O to pak více, že jsme stále více pod vlivem zemí, ve kterých se nyní kriminalizují i nože, nebo ženské nemohou nosit ani pepřové spreje, když jsou večer temným parkem domů.

Možná proto vysvětlujte ve vlastním zájmu důležitost takové petice pro všechny „ty ostatní“ – tedy míněno snažte se ovlivnit i ty, kteří zbraně nemají, o ně nestojí, či se jich bojí či je přímo odsuzují – také oni po určité osvětě zajisté mohou pochopit, že se jich to také bezpochyby dotkne. „Oni“ si totiž ve své bláhovosti myslí, že se jich prostě nějaký „zákon o zbraních“ netýká. Omyl. Jde jen o to, co se tam pak napíše, že je zbraní – v Holandsku například do něj zapracovali předměty, které by do té doby jen sotva mohlo někoho napadnout, že se někdy budou zakazovat – nejen zmíněné spreje či nože, ale do „totálně odzbrojující“ legislativy byly dokonce implantovány termíny jako „hole“ a to už zavání, uznejte řádnými nesmysly – přesto za klacek v ruce tam občan může být perzekuován asi dodnes – a tak to už zkrátka zůstane. Racionalita vlád jde pak v takových případech stranou – oni jednak mohou mít k dispozici zbraň vždy v rámci svého vlivu a peněz (jako nyní např. v Rusku), případně i jejich rodiny mají zpravidla ochranky a všichni navíc bydlí spokojeně v dobře hlídaných, nanejvýš bezpečných obydlích a čtvrtích.

Prubněme to prosím. Možná to nevyjde, ani přes největší snahu a úsilí. Ale jednou si můžeme říci: alespoň jsme to zkusili. A jen pasivně nečekali, „jak to dopadne“, nebo se jen nevysilovali v nekonečných vzájemných diskuzích na stejné téma, co stejně nemají větší význam – jednak se obvykle vedou jen mezi těmi přesvědčenými a pak také k žádnému výsledku prostě nevedou. A nakvašené projevy z hospody (či v lepším případě střelnice) směrem k vládě, parlamentu či dokonce Bruselu, jsou jen k smíchu. Zejména jim, těm pánům nahoře. Zkrátka, pro ně jsme jen nějaká lůza, co se nikdy nespojí a zas ohne jen hřbet… Jen zmínění vepříci, kteří v ohradě jen trpělivě čekají, co se s nimi stane – a takové nás, pochopte, chtějí také mít. Oblblé, bezradné a strpějící cokoliv.

Pro mě osobně zbraně v životě znamenaly moc – po dlouhá léta jsem učil tisíce policistů a příslušníků rozličných bezpečnostních složek užívat zbraň, aby v kritické chvíli mohla chránit jejich život. Coby zkušební komisař jsem stál u začátků cesty dalších tisícovek těch, co si opatřovali zbraně pro soukromé účely a skutečně se podle svého nejlepšího vědomí s vědomí snažil posuzovat, kdo má a nemá skutečně mít nárok mít u nás zbraň. Stál jsem také na začátku „akčních disciplin“ a po léta v nich s chutí závodil, rozhodcoval i pořádal podobné závody. Někdo by tak mohl říci, že vše výše dělám jen ve znamení své obživy či případně koníčka. Není tomu tak. Dokázal bych se, pevně věřím, živit i bezpočtem jiných věcí a i v jiných oborech.

Zbraně jsou ale pro mě nejen srdeční záležitostí, ale také jakýmsi symbolem svobody. A i pro to by nám měly zůstat. Jak řekl známý novinář James A. Donald: Obvyklá cesta do otroctví je, že vám nejdřív seberou zbraně, pak majetek, a nakonec vám řeknou, abyste drželi hubu a dělali, že se vám to líbí…

Podumejte o tom všem dobře a případně konejte – nyní je to už jen na Vás.

Teď už záleží jen na každém z Vás.

Mgr. Pavel Černý